Cesta lemovaná stromy

„Když přišel na místo, které si předem vybral, zarazil železnou tyč do země. Udělal tak vždycky dolík, vložil do něj žalud a potom zahrnul důlek hlínou … Tři roky sázel stromy v téhle samotě. Vysázel jich sto tisíc. Dvacet tisíc se jich ujalo. Počítal s tím, že z těch dvaceti tisíc jich ještě polovinu ztratí … Zbývalo tedy deset tisíc dubů a ty porostou na místě, kde dřív nebylo vůbec nic. .. Usoudil, že kraj hyne, protože je tam málo stromů. .. Rozhodl se, že tu situaci napraví.“ (Jean Giono - Muž, který sázel stromy)

Podobně jako muž, který sázel stromy v alpském kraji nedaleko Provence, sešli se děti, rodiče a učitelé z Cesty k sázení dubů v jednom lese nedaleko Vrcovic. Bylo 12. listopadu a babí léto se naposledy nadechlo. Sluníčko již brzy zrána prozářilo stráň s několika malými doubky. Dříve tu býval les. A pan Ciboch, jeho majitel, po kůrovcové kalamitě zasadil žaludy do země. Ale vyrostlo jen několik stromků. Oslovil tedy naši školu, ve které je jeho dcera žákyní již devátým rokem. A my jsme přijeli, protože jsme si osm let pochutnávali na domácím jogurtu z mléčné farmy Cibochových … a protože jsme možná chtěli udělat něco, co přetrvá. Taková brigáda na slunečné pasece je vlastně za odměnu. Holemi jsme hloubili důlky pro žaludy, přitom jsme si povídali, poznali nové tváře, opekli si buřty a pili bylinkový čaj od paní Cibochové. Bylo nás „cestářů“ tak akorát … Do jedné hodiny odpoledne jsme vysázeli celou stráň. Jednou tady bude les. A ve stínu velkých dubů si možná sednou pocestní a odpočinou si